JSME OPRAVDU UŽ TŘI !!!!
Je 6:48 a já jsem právě přijel – s klepající se bradou a vlhkýma očima (to asi stále ta vlhkost vzduchu po povodních). Odemykám dveře, které už za několik měsíců budou „opatlané“ zhruba ve výši mých kolen. Zouvám si boty, odhazuji tašku a jdu ke stolu, kde je obyčejnou tužkou rychlou rukou napsaný lístek: „10 dkg másla, 140 dkg cukru a polohrubé mouky, 3 vejce“ - Janča ještě včera o půl páté odpoledne dělala rybízovou bublaninu.
Slyším souseda, jak zamyká dveře od bytu a jde jako každý normální den do práce. V duchu se usmívám a sám pro sebe si říkám, že pro mě tento den nebude dnem normálním, pro mě ten dnešní den bude den s velkým D – Den Daníka. Zvoní mi budík - ja ho vypínám a v duchu si pod fousy prohazuji: "Dnes nemusim, dnes bych měl slavit, ode dneška jsem rodič!". ...napadlo Vás někdy, proč i muži jsou RODIČEM, když nerodili?
Ano, přijel jsem z porodnice – před půl čvrtou v noci se mi (a samozřejmě i Janče) narodil syn Daniel. Dal si načas – „vylezl“ až šestý den po termínu. Jen okamžik se mi mysl sveze na otázku, proč trasa z porodnice ukázala spotřebu přes 12 litrů a vzápětí si sám rychle odpovídám – to asi bude ta cesta z Ústí bez řazení – jen na dvojku a dvacítkou.:) Prostě jsem chlap a nemůžu prý dělat dvě věci najednou. A já zrovna myslel na svou skvělou - a dnešní noc velice statečnou - ženu a na svého klučinu, který mi za pár let pomůže postavit „barák“, protože strom už jsem zasadil a díky Danovi mám i druhý úkol muže splněn.
Nepůjdu si lehnout, i když mám pocit, že jako chameleon dokážu otočit oči dovnitř hlavy. Chci hned celému světu sdělit, že jsem šťastný a vlastně i že rod Trojanů má pokračovatele... Foťák přestal blikat – fotky jsou již stažené v počítači. Hned kontroluju kvalitu „digitálního kinofilmu“ a už zase ta vlhkost vzduchu…
Uvědomuju si, že jsem spoustu věcí nestihl. Nestihl jsem Janče před mým odjezdem z porodnice po devadesátésedmé říci, že ji miluju; nestihl jsem poděkovat vrátnému, že mě za noc 3x pustil do areálu nemocnice a ukázal mi, na kterou stranu se otevírají dveře :); nestihl jsem Daníkovi spočítat, jestli má všech 20 prstů a nestihl jsem si ani pořádně uvědomit, že jsem táta.
Ale zato jsem stihl udělat během noci pár vtípků (z nervozity), kterým jsem se kupodivu nesmál jen já; stihl jsem
roztrhnout „erární“ kalhoty, když jsem se po porodu celý spocený pokoušel o "odlehčovací" dřep; stihl jsem natočit našeho syna, jak poprvé otevřel oči a stihl jsem poděkovat paní doktorce, že mi dlouho nenechala "trápit" manželku.
Teď mi úsměv na rty vloudilo i to, že si broukám píseň, která nám hrála včera večer při cestě do porodnice: „Nebudu sám nebudu sám, zejtra tě mááááám, mááááám, mááááám“.
Takže – jsem táta. Dobrý, ne?
Nejsem první, kdo má pěkného syna, ale nikdo nemá toho, co má na prsou modrou tuší napsáno číslo 47 – protože ten je náš!
Jirka
dalsi fotky maminky nebo "napuchlého" Daníka budu moci publikovat až po schválení Jančou...
edit 25.7.20:00 - už jsme něco vybrali
edit 9.8.21:00 - a další přidány dnes
Fotografie
VIDEO
Jirka,23.09.2009,09:04 
